V archivu má tisíce fotografií, v nohách tisíce kilometrů a u jména mu svítí číslo 94. Jeden z nejstarších turistů na Slovácku Vojtěch Rosůlek má od čtvrtku 16. února o rok více. Staroměšťan celý život aktivně sportoval, věnoval se jízdě na kole, lezení a do nedávna také turistice. Mnoho lidí ho zná také díky kalendářům, které každoročně vydává. S partou kamarádů prošel Vojtěch Rosůlek Tatry, rumunské Karpaty i bulharský Pirin. Třeba rok 1955. „Ve čtyři ráno jsme vyrazili z hájenky, přešli celý hřeben Roháčů a o třetí jsme stanuli na vrchu Volovce. Převýšení tři a půl tisíce metrů,“ vzpomíná turista. Pane Rosůlku, jak vás napadlo, že budete dělat kalendáře? Letos je to už 17. ročník, chtěl bych jich udělat 20, aby vznikla taková kolekce. Kdysi jsem dal nějaké fotky na průvodce Frantovi Mikulovi. Tiskaři fotky ořezali kvůli textu, bylo mi to blbé, protože dub Ctibor tam přece nemůže být na 50 procent a zbytek pryč. Tak jsem udělal první kalendář, aby si dotyční udělali obraz, že nejsem až takový amatér a že to jde i jinak. Protože vyšlo už tolik kalendářů, kde jsou pouze mé fotky a popisky, mám těžší pozici, musím najít vždy něco nového. Kdo má všech 17 kalendářů, má kompletní fotky Chřibů. Mám například snímky z Břestku z roku 1946, kde jsou vidět staré chalupy. Chřiby tedy asi máte dobře zmapované. Jsou nějaká místa, která jste nenavštívil? My jsme dřív chodili jinak, azimutem, bez značek. Ty nebyly tehdy důležité. Všechno jsem ale neviděl, vzdálenější severní oblast Chřibů je pro mě neznámá. Které místo tam máte nejradši? Teď jsem chodil na Buchlov za Petrem Špalkem. Tam jsem dřív vyšlapal i šedesátkrát za rok. Některý turista řekne, tam jsem už byl, tam už nepůjdu, to je ale hloupý. Když půjdu šedesátkrát na Buchlov, pokaždé to bude jiné. Emil Zátopek taky běhal pořád na jednom místě. Oblíbených míst mám moc. Když jsme lezli, byla to třeba Břestecká skála. Celou jižní oblast od Buchlova přes Barborku mám rád. Jak se podle vás změnily Chřiby v průběhu let? Krajina je čím dál horší. Dřív se čekalo, až zamrzne, aby se mohlo těžit dřevo. Dnes je to lidem jedno, nechají tam roztahané kmeny, bahno. Louky majitel neposeče, nechá tam spoušť. Vy máte ale prochozené nejen Chřiby, ale také třeba hory v Rumunsku či Bulharsku… V 80. letech se nemohlo moc nikam vyjet, Rumuni a Bulhaři měli hory, takže se jezdilo tam. V Rumunsku jsme chodili takzvaně naostro, z chaty do chaty. Žádné mapy jsme neměli, měli jsme jen výškoměr. Kdyby Rumuni věděli, že tam máme všechno proměřené, byli bychom zavření za špionáž. Tam, když se vám něco stalo, byl to problém, nebyla tam horská služba. S sebou jsme měli jen lehký batoh, a proto jsme byli rychlí. Pokud půjdete kompletně vybavený, nesete dvacet třicet kilo. Táhnete stan, spacák, podušku. My jsme chodili vždycky jen na chaty. Jedenkrát jsme vyšli v pět hodin ráno na vrchol 2500 m. n. m., převýšení bylo 2800 metrů. Byli jsme tehdy třeba týden na chatě na Retyezátu a nepotkali jsme turistu. Značky nebyly žádné, jen chodníky, musel jsem doma prostudovat mapy a s sebou jsem měl jen výškoměr. Stalo se vám někdy něco na túrách? Zranil jste se nebo třeba ztratil? Nikdy jsem se neztratil, vždycky jsme na to přišli velmi brzy, že jdeme špatně. Bylo to myslím dvakrát. Podle instinktu a hor jste museli poznat, kde jste. Nikdy jsem se ale nezranil. Mluvil jste o lehkém batohu, co v něm bylo? V batohu jsem měl dvě a půl kila jídla na celý týden – kilo salámu, sýry, čokoládu, kávu. Nikdy jsem nebral klasický chleba, bral jsem suchý německý chléb knäckenbrot, byl lehčí. Nemohl bych ani fotit, kdybych měl plnou výbavu. Batoh měl při startu i dvanáct kilo, nesl jsem totiž ještě fotoaparát a pět filmů – sklopnou contu. Tam člověk musel uvažovat, co fotit, jak to fotit a co z toho chce mít. Na které období nebo obecně na co nejradši vzpomínáte? Dělal jsem 20 let v Pragovce, tam byly galeje, ale všechno se dá přežít. Dnes je sice svoboda, ale kdo nemá peníze, může se na celou svobodu vykašlat. Rád vzpomínám na léta strávená ve staroměstském skautském oddílu, který byl po roce 1948 zrušen. Nejlepší akce bývaly na Břestku, kde Junáci na začátku třicátých let postavili za své peníze krásný srub. Pěkné byly také tábory v Osvětimanech, kde stál týden dvacet korun. A nebyl tam žádný doktor nebo kuchař. Postarali jsme se o sebe sami. Celý život jste byl aktivní sportovec… Když mi bylo deset roků, přijali mě mezi sebe staroměstští skauti. O čtyři roky později jsem začal koketovat s turistikou a při cestách přírodou jsem začal pořizovat černobílé fotografie s mým prvním a stařičkým fotoaparátem značky Ikonta Zeis. Do roku 1949 bylo ve Starém Městě moc sportů, pak udělali ČSTV a hodně toho zrušili – Sokol, skaut, Orel. Pak se to zase změnilo. V roce 1963 jsme založili ve Starém Městě horolezecký oddíl. Jaké sporty jste dělal aktivně? Cyklistiku, odbíjenou, samozřejmě turistiku, lezení ale nejvíc jsem dával asi cyklistice. Víte, v turistice nezískáte fyzický fond, protože když jdete a jste unavený, odpočíváte. V závodní cyklistice musíte kopec prostě vyjet, tam jsou nárůsty fyzického fondu. ZDROJ: http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/turista-rosulek-chriby-mam-rad-na...
0 Komentáře: